Bankomaty, zloději a zákony aneb ještě dnes mě z toho mrazí…

O mrazivém měsíci únoru, o posledních věcech člověka, o naší finanční negramotnosti a možná i lidském hyenismu.....  

Rozsáhlé povodně na začátku nového tisíciletí byly nešťastné nejen pro škodu na majetku mnoha lidí, ale i vlivem na lidskou psychiku a posléze na zdraví člověka.

Moje maminka toho byla příkladem. Násilné "vykořenění" povodněmi z bytu v délce třech měsíců a při jejím vysokém věku na ní zanechalo viditelné i neviditelné následky. Zpočátku se zdálo, že se vše  vrátilo alespoň relativně do starých kolejí. Ale nakonec nám začala maminka chřadnout přímo před očima.

Bylo třeba každý den za maminkou zajít a zabezpečit její nákupy a platby. Byl jsem sice veden jako spoluuživatel jejího konta v bance, ale abych mohl plnohodnotně platit její účty, na to jsem potřeboval i debetní kartu.

S matčinou občankou a plnou mocí jsem tedy vyrazil do banky. Slečna u přepážky se bavila s ležérně  postávajícím mladíkem. Jeho obličej bych charakterizoval slovy klasika. Tedy že bych se s ním nechtěl potkat v noci v parku... Slečna měla při konverzaci se mnou silný přízvuk republik bývalé SSSR (Ukrajina?). A tam u té přepážky se možná při rozhovoru zazněla osudná věta. Opravdu nevím. Spíš to nebylo větou, kterou jsem tehdy pronesl, ale pozdější sled událostí (opět možná náhodou) byl tak načasovaný, že mě to svádělo konstruovat konspirační teorie.

Pravil jsem slečně, že matka je nemocná a že už je na tom tak špatně, že za ni musím vyřizovat vše sám. Na to že potřebuji plný přístup k účtu včetně karty. Zcela nevinné, že? Bylo vše bez problémů vyřízeno.

Mamince se zatím přitížilo. Asi za týden byla odvezena do nemocnice se svoji konečnou a pro nás otřesnou diagnózou. Po pár dnech byla umístěna do sanatoria mimo Prahu. A potom přišel telefonát od ošetřujícího lékaře. Tenkrát jsem ještě neměl auto. Jenom vím, že do sanatoria jsem dojel autobusem o dvě hodiny později, než maminka odešla navěky... Byl velmi mrazivý únor. Ze sanatoria jsme odjížděli prokřehlí na těle i na duši.

Během zařizováním posledních věcí člověka mě ani nenapadlo sledovat transakce na matčině účtu. Přišel výpis z banky. Na první pohled na něm byly znát pohyby financí. "No jo, že by ještě něco přišlo? Aha to je důchod. Ale pozor! Tohle má záporné znaménko. Mínus 2500,-. Mínus 750,-! Mínus 3000,-Kč!!! Proboha, co to je?"

I zavolal jsem do kmenové pobočky banky, kde matka vše kolem účtu zřizovala. Byli milí až do té doby, než zjistili, že z konta jejich zemřelého klienta se ztrácejí peníze. V ten den mě poprvé moji podřízení v práci slyšeli, jak řvu na někoho do telefonu. To když mi vedoucí pobočky sdělila, že to musel být někdo z mých blízkých, kdo mi vytahl z kapsy matčinu debetní kartu a vybíral...a vybíral...a vybíral...

Okamžitě jsem se dostavil do pobočky. Matčinu kartu jsem před nimi vlastnoručně zlikvidoval a tu svoji novou,  vlastně nikdy nepoužitou kartu, odevzdal a účet zablokoval.

To bylo v pátek...

Přesto někdo přes víkend z matčina konta vybral další 4000,- korun...

To už zmizelo nenávratně celkem 12 000,- korun.

Moje neteř vystudovala ekonomii. A teprve nedávno před těmito událostmi nastoupila na místo v jedné bance. Byla z nás nejvíce finančně gramotná. Bylo jasné, že pokud na výpisu z bankovního konta figurují výběry z různých bankomatů po Praze a to i když jsem měl obě karty stále u sebe, že je v tom zlodějina. Neteř měla kamarádku - odbornici na platební karty a bankomaty. Přes ní jsme nakonec získali kopie záznamů kamer z bankomatů uvedených na výpisu. Protože zatím uběhl nějaký čas, hrozilo nebezpečí, že záznamy budou přemazány. To nikoho z banky vůbec nezajímalo...

Zašel jsem se záznamy z kamer na policii ČR v místě mého bydliště. Bylo mi sděleno, že jim případ nepřísluší, protože se to týká místa kde je kmenová pobočka banky mé matky. Odjel jsem tedy na druhý konec Prahy do tamější služebny policie ČR. Zde se se mnou vůbec nechtěli bavit. Vice méně mě poslali do "teplých krajin". V hodině dvanácté byl mou záchranou právě přítomný důstojník policie. Když viděl mé rozpaky na koho se mám vlastně obrátit, tak z osobní iniciativy zvedl telefon a "umravnil" kolegy ze služebny policie v mém bydlišti. Následovala opět cesta přes Prahu.

Na policejní stanici v mém bydlišti se už ke mě chovali docela slušně. Nabídli mi dokonce kafe.  Naznačili jak mám sepsat trestní oznámení na neznámého pachatele a také mi předložili čerstvě vytištěné fotografie ze záznamů z bankomatových kamer. Mohl jsem však jen konstatovat, že muže středního věku s knírem a asi dvacetiletou blondýnu buclatých tváří, jsem v životě neviděl. Policista pravil, že je mu to líto a kdyby se přece něco ještě vyšetřilo, dají vědět. Fotky šly do archivu. Tím to skončilo.

Mezi mnou a bankou se utvořilo jakési status quo. Nešlo nic vyřídit, natož dostat nějaké odškodné za vyloupené konto. A přece jsem musel ještě za maminku zaplatit zbytek pohledávek za služby okolo bytu a potom to hlavní. Vrátit důchod. V té době jsem zrovna měnil zaměstnání a má finanční situace nebyla moc dobrá. A k tomu dvě školou povinné děti. Bratr na tom byl obdobně, ba ještě hůř.

Pomohl mi až přítel. Vysoký bankovní úředník v. v., který mi doporučil obrátit se na finančního arbitra České republiky. Arbitrovy služby jsou prý bezplatné. Přítel mě dále upozornil na to, že když úřadu finančního arbitra předám všechny své dokumenty ke kauze, rozhodne se sám, zda se ujme mého případu nebo ne. Rozhodl se, že ano!

Asi po půl roce mi přišlo vyrozumění. Finanční arbitr ČR se s bankou dohodl na částce 4000,-Kč odškodného. Byly to ty peníze, které ještě unikly z banky přes víkend už po zablokování účtu...

Když jsem arbitrovi telefonicky děkoval a ptal, zda bychom mohli ze zbývajícího ukradeného obnosu ještě něco získat, řekl mi, že při tehdejší legislativě bychom více zaplatili za soudní výlohy než něco dostali zpět.

I po letech nemám z tohoto případu dobrý pocit. Peníze se totiž z účtu začaly ztrácet těsně po maminčině smrti.

Dodnes se ptám, zda někdo mamince dnes již známými metodami kartu v bankomatu neokopíroval. Nebo s tím měla něco společného bankovní úřednice s ukrajinským přízvukem a mladík s ne zrovna příjemným úsměvem po větě, kterou jsem u přepážky pronesl?

A ja by to s legislativou a zákony vypadalo třeba dnes?

Dostali bychom větší odškodné za ukradený obnos?

Čerti vědí...

Prameny: foto - moje