O ukulele 1. - V pěveckém sboru a nejen tam

Dříve, když jsem se někoho zeptal co je UKULELE, tak každý myslel scénku Felixe Holzmanna, nebo písničku Jarka Nohavici a...a konkrétně nevěděl nic. Už to přestává být pravdou.

Tento pilotní článek byl v původní neaktualizované podobě napsán již před pěti lety pro Blogspot s tím, že bude mít svá pokračování. Vzhledem k tomu, že neměl, rád bych svou ideu pokračování uskutečnil zde.
Ještě pár slov předem - aby bylo všem čtenářům jasno, celý svůj jinak prozaický život navštěvuji za účelem zpěvu různé amatérské pěvecké sbory a nestydím se za to, že mi tato činnost přináší potěšení!

Laskavý čtenář nechť promine… Ale opravdu se tímto pojednáním nechci nijak vměšovat autorovi do rozsáhlé encyklopedie „O sborech a sboristech“ kdesi na internetu. Nicméně musím pohovořit o jedné sborové podčeledi, která se vyskytuje v celé struktuře našeho pěveckého sboru a to bez ohledu na pohlaví členů, zařazení do zpěvných hlasů, či věku sboristy.
Je to živočišný druh sboristů hrajících na různé hudební nástroje. A to občas i na veřejnosti! Tuto podskupinu sboristů můžeme dělit na kytaristy, zobcové a příčné flétnisty, klavíristy, hráče na pilu, na hřeben, foukací harmoniku atd. Pamětníci si vypráví, že v historii našeho sboru se objevoval i kontrabas!
Hráči na nástroje jsou ve sboru oblíbeni. Jsou totiž používaní za účelem doprovodu k „rekreačnímu“ zpěvu na sborových večírcích, mejdanech, oslavách a samozřejmě na sborových zájezdech. Přestože se naleznou pro tento druh produkce i kritické hlasy typu: „Já myslel, že když XY nejede na zájezd, tak tu nikdo řvát nebude“, nic nemění na tom, že se u zájezdového autobusu pravidelně objevují ženy i muži nesoucí pouzdro s jejich drahocenným nástrojem.
Nejkvalitnější hráči mají potom tu čest být vyzváni sbormistrem k doprovodu sborových skladeb na koncertě, pokud to vyžaduje styl a efekt dotyčné skladby.

Po mém vstupu do pěveckého sboru, absolvování několika již zmíněných „nekoncertních“ akcí a zájezdů, mi cosi říkalo, že bych měl také přispět svou troškou do mlýna a uplatnit své šumařské zkušenosti z minula. Vrozený ostych mi nedovoloval zařadit se mezi kytaristy. Vždy jich bylo ve sboru více, než vrabců na střeše a o kvalitě hry některých jedinců, značně převyšující tu moji, se nedalo pochybovat. Zvolil jsem tedy na začátku nástroj jiný. Mandolínu.

Důvodů bylo několik.Mandolína má stejné ladění strun jako housle. A na skřipky (ó jé) jsem přeci v útlém věku celých pět let chodil do li-, do li-, (Hallo Dolly!) do lidušky! Díky tomu nyní člověk alespoň věděl, které noty na mandolínu hraje.

Důvod druhý byl spíše praktický. Některé sborové zájezdy bývají organizačně tak nabité, že na toužebně očekávaný večírek se spřáteleným sborem, či na nějaké mejdanění nezbývá čas. To potom zklamaným nosičům těžkých kytarových futrálů nezbývá, než svůj poklad vláčet bez užitku tam i zpět. Po zhodnocení marně vynaložené námahy nechávají hráči pro příště svého hudebního miláčka raději doma. Je to škoda. Naopak malý, lehký hudební nástroj má tu výhodu, že problémy se zbytečným balastem během zájezdu se minimalizují. V případě absence "hudebních hrátek“ takový nástroj téměř nepřekáží.
Přes všechny klady mandolíny jsem toužil po malém hudebním nástroji bez hlasitého cinkavého zvuku, jehož hlas by moc nečněl z kytarového pléna, ale naopak by se s ním příjemně pojil. Též by mohl být snadno ovladatelný. Něco jako malá cestovní kytara. A osud byl ke mně milostivý.

Již léta obdivuji miniaturní banja s bublavým až štěkavým zvukem, na kterých proháněli své prsty Georgie Formby, František Turek a Kapitán Kid. Z internetových stránek posledního z nich jsem se posléze dověděl, že se jedná o ukulele banjo či banjolele. A byl to opět internet, kde jsem zjistil, že toto banjo je vývojovou odnoží malého čtyřstrunného, kytaře podobného hudebního nástroje se jménem – ukulele .

Jednoho červencového dne jsem se dostavil k odjezdu na rekreační sborové soustředění do Bulharska s maličkým futrálkem pod paží a s desítkou pro mě nových základních akordů v hlavě...a pro jistotu i v kufru na papíru. U autobusu se to již hemžilo postavami obtíženými zavazadly. Po vzájemných pozdravech jsem u těch „hrajících“ několikrát zaregistroval protažený obličej s poznámkou : „Co to jééé za ...?“ To ještě netušili, že budou muset mou hru poslouchat téměř každý večer.

Večerní sedánky pod širým nebem v kytaro-ukulelovém opojení, často doplněné dobrým bulharským vínem, mi totiž poskytly tak potřebnou základní praxi k sehrání se s kolegy kytaristy. Záhy se však projevily některé záporné vlastnosti levného sopránového ukulele. Tehdy byl na trhu sortiment tohoto v té době méně známého hudebního nástroje ještě dost chudý. A proto se není co divit, že nástroj se nedal naladit tak, aby lahodil mému sluchu! Nouzové korekce intonace nástroje sirkami a přizpůsobení stylu hry silonovým strunám však udělali své. Takže jsem nakonec celkem úspěšně ladil s mým „kytařím miminkem“ dohromady s jeho objemnějšími šestistrunnými příbuznými, čímž jako bychom byli přijati do tohoto hudebního společenství.

Ale ještě dlouho po zájezdu jsem od kohosi zaslechl úsloví, které se naštěstí nevžilo - „falešný jako ukulele“.

To všechno už není málem pravda.
Nastala doba, že jsem si mohl pro lepší ukulele zajet do zahraničí. A jak jde čas dopředu mílovými kroky, tak se trh s ukulele plní i u nás. Teď propadám beznadějně dříve u nás neznámé a zatím nevyléčitelné chorobě UAS (Ukulele Acquisition Syndrome). Syndrom pořizování si dalších a dalších ukulele...

A dalších...

Jakmile se jím nakazíte, může to vážně poškodit nejen vaše duševní zdraví, ale i vaši peněženku!
Už mám čtvrté UKULELE...
Ale o tom zase někdy jindy.

Mimochodem, víte o tom, že ukulele:
- v letošním roce oslaví teprve své 136. narozeniny?
- má své předky na portugalské Madeiře?
- má, kromě mnoha jiných, 4 základní velikosti a 3 běžně používaná ladění?
- je nástroj na který můžete zahrát skoro všechno z jakéhokoliv žánru?
- je nástroj na který se dá hrát lehce, je levné, přenosné, skladné, má příjemný zvuk, je sólovým i   orchestrálním nástrojem a...a vejde se dobře do kamen???